Hoppus (+44): „Tohle je nᚠživot“

Debutové album Plus 44 „When Your Heart Stops Beating“ vychází již toto pondělí, 13. listopadu. Srovnávání Angels And Airwavys DeLonga a Plus 44 zbylých ex-členů blink-182 může tedy začít naplno. Při této příležitosti přinesl server Ultimate-Guitar.com rozhovor s baskytaristou/zpěvákem Plus 44 Mark Hoppusem. iPUNK.cz vám přináší jeho český překlad:

Chtěli jste dělat hudbu každý jinak ještě před koncem blink-182?
V blink-182 jsme nikdy neřešili, jak budeme dále dělat hudbu. Nemyslím si, že jsme byli nějak vyhrazeni v tom, jak ji chceme dělat. V tom problém nebyl, ten problém byl v Tomovi.

Můžeš říct nějaký specifický důvod proč se vaše cesty rozdělily?
Tom chtěl mít kontrolu nad vším a chtěl být v kapele, kde by měl sám hlavní slovo. A to nebyl ten způsob, jak blink fungovali. Vždycky jsme dělali všechno spolu a dávali jsme si navzájem tolik prostoru a věcí, kolik jsme potřebovali. Ale čím víc se blížil konec, tím to bylo jednostrannější. Myslím, že Tom chtěl dělat něco, kde by měl absolutní kontrolu.

Jak jste se s Travisem začali zajímat o to, že by jste mohli dělat hudbu více postavenou na elektronice?
Nikdy jsme se dopředu nebavili jak to bude vypadat. Prostě jsme šli do studia a začali nahrávat naše nápady na songy. Nikdy jsme zrovna dvakrát nepřemýšleli jak bude naše hudba znít nebo jak k tomu budeme přistupovat. Prostě jsme vypustili nápady a řekli si: „Uvidíme kam nás to zavede“. A pak se to přirozeně vyvíjelo. Některé songy začali jako elektronické, ale nakonec byli hodně rockové, a u jiných jsme si mysleli jak nebudou rockové a nakonec je v nich těhle prvků minimum. Fakt nevím čeho jsme se snažili dosáhnout když jsme začínali songy psát. Pořád jsme dál psali až jsme si řekli: „Wow! Tak tenhle je hotový,“ a už jsme ho tak nechali.

Byla na začátku většina věcí elektronických?
Na začátku bylo z nutnosti všechno elektronické. Nahrávali jsme v Travisově sklepě a v mé jídelně. Všechny bicí byly naprogramované v keyboardu anebo Travis hrál na elektronické. Když jsme nahrávali melodie měli jsme i kytary zapojené do PC nebo ke keyboardu. Takže na začátku bylo úplně všechno elektronické, protože jsme dělali jen dema. Ale když jsme s tím skončili, dali jsme skladbám tu estetickou strukturu. V konečné verzi ale zůstalo hodně elektroniky ze začátku.

Nedávno jste měli na MySpace uveřejněnou elektronickou verzi „When Your Heart Stops Beating“. Fanoušci to určitě ocení, když slyší kolik věcí je na elektronice založených.
Rád používám elektroniku. Je toho tolik, co můžou dneska hudebníci díky elektronice udělat, že je skoro hanba dělat všechno jen na elektrické kytaře. Samozřejmě naše hudba je taky založená na věcech hraných na elektrickou kytaru. Ale je mnohem více nástrojů a věcí, které můžete používat.

Hodně lidí v rockovém světě je často skeptických když se dozví, že se kapela dá na elektroniku. Zaregistrovali jste takovou reakci?
Jo, samozřejmě. Stávalo se to hodně na začátku když jsme měli jen ty elektronické dema. Lidi se nás ptali jak +44 zní, chtěli jsme být upřímní tak jsme řekli, že je to všechno hodně elektronický. Když tohle slyšeli lidi z labelu byl hodně vystrašení. Lidi z toho byli hodně překvapení. My jsme se nesnažili dělat elektronickou kapelu za každou cenu, ale všechno co jsme tehdy měli nahrané bylo elektronický. Taková byla pravda.

Jak dlouho používáte keyboard, samply a elektronické bicí?
Trochu všeho jsme měli na poslední desce blink, ale opravdu hodně jsme to používali až teď s +44.

Bylo to kvůli výhodnému prostředí, když jste se rozhodli dělat dema u tebe v jídelně?
Ze začátku jo. Ale až když jsme po 6 měsících koupili studio v severním Hollywoodu a převezli tam všechny věci, mohli jsme teprve nahrát kytary a bicí a všechno ostatní. Až tam se zvuk změnil v rockový.

Změnilo ozvučení studia zvuk na desce hodně?
Ve studiu jsme mohli konečně hrát pořádně nahlas. Travis mohl konečně pořádně bubnovat a my jsme mohli hrát nahlas na kytary. To bylo to, díky čemu jsme hodně věcí změnili. Studio bylo naše, takže jsme si nemuseli hlídat jak dlouho tam jsme a kolik nás to bude stát. Nemuseli jsme se bát toho, že když nám nějaký song zabere 2 nebo 3 dny a my ho pak nepoužijeme, bude nás stát jen peníze. Když jsme měli nějaký nápad, dodělali jsme ho až do konce i když to trvalo dlouho. To bylo to, co nám dovolilo prozkoumat to, jak chceme aby deska vypadala.

Jaké jsou rozdíly mezi studiem, které máte teď a ve kterých jste byli předtím?
Tohle je naše. Nemusíme se starat o to, jak dlouho tam jsme. Všechno je jen naše. Všechno je nastavený podle nás. Není tam nic, co by nebylo naše. Když si najmete studio a jste tam třeba 6 týdnů, pořád víte, že nic z toho nepatří vám. Je to jako když jste u kámoše doma. I když je to sebelepší přítel a vy si můžete dělat co chcete, pořád je to jeho dům. Nikdy se tam necítíte jako doma, ale naše nové studio je náš domov.

Jak jste se potkali s Carol Heller?
Když jsme poprvé začali dělat s Carol, bylo to, když jsme nahrávali song Make You Smile. Měli jsme představu jak by ten song měl vypadat a Travise napadlo, že by tam mohla zpívat holka. Takže zavolal Carol protože ji znal z dětství, ona přišla, zazpívala svoji část – ona má fakt skvělej hlas. Ten song nabral s jejím hlasem úplně jiný rozměr a nám se to fakt líbilo, tak jsme to použili.

Pak s náma ještě pár měsíců byla ve studiu, nahráli jsme spolu nějaké kytary a chtěli jsme její hlas použít ve více skladbách, ale ona i její manžel chtěli ve stejnou dobu založit rodinu, takže se naše cesty přirozeně rozešly.

Hodně se mluví o textech na desce +44, konkrétně k No It Isn’t, která je o konci blink. Jaké jsi měl pocity když si ji psal?
To byla první věc, kterou jsme měli hotovou, když jsme koupili studio. Měli jsme nahranou hudbu a já sem měl přibližnou představu o textu a melodii zpěvu. Jednou jsem přišel do studia, tehdy jsem tam byl jen já a náš technik, šel jsem na zahradu studia a začal psát ten text. Psal jsem o konci blink-182 a o všech těch špatných věcech, který se staly. Nikdy jsem o tom nemluvil v tisku a ani s mnoha lidma. Všechny ty špatný pocity jsou v tom songu.

Byla to velká úleva, když jsi ty pocity dostal ven?
Jo. Byla to velká úleva dostat to ven. Nemohl jsem to v sobě držet pořád, takže když jsem si sednul, napsal jsem ten text asi za 15, možná 20 minut, což je na mě dost rychle. Obvykle nad textama dost přemýšlím, několikrát je předělávám, ale u No It Isn’t to šlo hodně rychle. Když jsem to dopsal, cítil jsem se skvěle.

Jak teď vypadá tvůj vztah s Tom DeLongem?
Nemluvil jsem s ním 2 roky. Myslím že tohle stačí.

Báli jste se toho, že se turné na neurčito zastaví po tom, co si Travis zlomil ruku?
Když jsme natáčeli video k When Your Heart Stops Beating hráli jsme to pořád znovu a znovu celé dny. Už během natáčení Travis říkal, že ho bolí ruka. Pak jsme měli pár dní volno a odjeli do Evropy začít naše turné. Tam začala Travise ruka znovu bolet, když jsme pak přiletěli domů, Travis byl u doktora, který mu řekl, že má několikrát zlomenou ruku a že má být 8 týdnů v klidu. Travis nemohl nic zvedat, nemohl hrát – nemohl nic.

Museli jsme odložit část tour, z čehož jsme byli pěkně otrávení. Travis chtěl zkusit jestli zvládne hrát naše písničky jednou rukou. Upravil si bicí tak aby více používal nohy a zkoušel hrát. Jednou mi od něho přišel mail, ve kterém stálo: „Myslím, že to zvládnu.“ Když mi to napsal, věděl jsem, že to bude v pohodě, protože když vám Travis řekne, že něco zvládne, myslí to opravdu vážně.

O Travisovi se říká, že je skutečně oddaný. Byl takový vždycky?
Určitě. Travis byl vždycky základ toho, co jsme udělali. Jeho bubny byly vždycky základ pro naši hudbu. Ve studiu má vždycky plno energie, je svědomitý. Nemůžete chtít lepšího bubeníka.

Travis měl nedávno rodinné problémy (rozvod s Shannou Moakler). Myslíš, že nahrávání desky +44 pro něj byla úleva?
Travis vždycky přemýšlel jen pozitivně. Od doby co ho znám prošel řadou nejrůznějších zkoušek a vždycky se dokázal soustředit jen na to, co je pro něj důležité, jeho děti, hudba. Hodně mě to inspiruje. On všechno co má dává jeho bicím. Je skvělý bubeník, je to fakt sranda dívat se na něj když bubnuje.

Vᚠkoncert v The Roxy v září byl první po dvou letech. Byl jsi hodně nervózní?
Jo,jo, samozřejmě. Vždycky jsem nervózní. První noc na každé tour jsem vždycky dost hodně, zvl᚝ po dvou letech. V The Roxy jsem byl fakt hodně nervózní předtím, než jsme šli na pódium. Ptal jsem se našeho manažera každých 5 minut kdy už půjdeme hrát. Nemohl jsem se dočkat.

Jak reagovalo publikum na novou muziku?
Lidi byli skvělí. Bylo to fakt skvělý, zvl᚝ když lidi znali maximálně dva songy, který byly na internetu. Show byla vyprodaná během pár minut a energie byla skvělá. Často se stává, že když hraje nová kapela a nikdo nezná její písničky, lidi jen stojí a sledujou je, ale v The Roxy byla energie skvělá.

Jak se k vám dostali Shane Gallagher a Craig Fairbaugh?
Travis a Shane spolu vyrůstali v Riverside a já ho znám asi 4 roky. Hraje v kapele The Nervous Return, která spadá pod Travisův label. Jezdili s náma občas na tour, takže jsme se seznámili. A Craig hrál s The Transplants, takže ho znám taky přes Travise.

Jsou 2 kytary důležité pro zvuk +44? Šlo by hrát jen s jednou?
Živě určitě ne. Jako kapela děláme všechny věci dohromady, takže každý z nás má podíl na každém songu +44. Mít dvě kytary je velký rozdíl. Když jsme hráli s blink, měli jsme písničky s několika kytarovýma linkama, ale když jsme je chtěli hrát na živo, museli jsme si sednout a vybrat kterou budeme hrát. Teď tenhle problém neřešíme, každý hraje tu svou část. I když na desce jsou části s 2 basovýma linkama takže se teď musím rozhodovat já.

Věděl jsi hned při psaní kde budeš chtít 2 linky najednou?
Bylo to něco, co přirozeně vyšlo během nahrávání. Vždycky jsem miloval kapely se 2 basovkama, jako Ned’s Atomic Dustbin. Ti mě hodně ovlivnili když jsem začínal hrát. Miloval jsem kombinaci používání vyšších strun s nižšíma. Takže jsem dvě linky zkusil použít i na desce +44.

Jaké basovky a zesilovače teď používáš?
Používám svoji Fender Signature a zesilovače Ampeg SVT Classic a Ampeg 810. Nemůžete chtít lepší kombinaci.

Je to to samé vybavení jako u blink?
Jo, vlastně používám stejnou basovku jako na posledních deskách blink.

Která basa je ta, kterou jsi pojmenoval „Petey“?
Petey je Fender Precision, používám ji když potřebuju agresivní zvuk. Taky jsem ji na desce +44 použil. Ale první basovku, kterou na každé album použiju je ta světle zelená, která se jmenuje Lettucia. Bůh se usmíval když ji vyráběl. Její zvuk je neuvěřitelný.

Jsou momentálně nějaké kapely, které tě inspirují?
Rád poslouchám starý klasický rock, věci jako The Cure a věci, které jsem poslouchal, když jsem vyrůstal. Taky si beru inspiraci od kapel, které produkuju, jako The Matches nebo Idiot Pilot. Poslouchám Frank Sinatru, The Beach Boys. Na světě je tolik inspirace. Taky čerpám inspiraci i z knížek. Myslím, že na to, abys psal dobrou hudbu musíš mít pořád oči otevřené a dívat se kolem sebe.

Snažíš se pouštět ve svých podcastech Hi,My Name Is Mark věci i z jiných žánrů?
Tohle je složitý. Na to abychom mohli pustit songy jednotlivých kapel potřebujeme svolení jejich managera a musíme dostat právo na to, abychom je mohli zahrát. Rád bych pustil třeba toho Frank Sinatru, ale sehnat na něho práva je problém.

Mᚠnějaký skutečné oblíbený moment s blink?
Těch je tolik. Blink byli skvělou příležitostí. Miloval jsem v nich každou vteřinu. Každý okamžik s blink, každý okamžik s +44 je požehnání a je hrozně těžký vybrat jeden moment. Můj oblíbený moment je právě teď.

Štve tě, že deska +44 unikla na internet?
Jasně že jo. Ale tomuhle nejde zabránit. Nic ze stahování a sdílení na internetu nejde zastavit. A když s tím nejde nic dělat, musíš si na to prostě zvyknout. Věřím, že lidi ví, kdy jen sdílejí hudbu a kdy ji kradou. Mezi tím je sakra rozdíl.

Vidíš budoucnost +44 tak dlouhou jako u blink-182?
Jo, rozhodně. To je to co chceme. Chceme jet na tour, odehrát co nejvíce koncertů. Pak se vrátit do studia a nahrát další desku. Je to náš život! Je to něco, co milujeme a chceme dělat ještě hodně dlouho.